Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žijeme bohužel v době, kdy nejdůležitější informací v recenzi bývá upozornění, které kapele je ta recenzovaná nejvíce podobná, od které nejvíce opisuje, či kterou bohapustě vykrádá. A že se často dějí „výpůjčky“ neuvěřitelně drzé netřeba dodávat. Samozřejmě ani u oklahomských milovníků videoher VANGOUGH jinak nezačneme, protože každému, kdo slyšel jejich první tři alba, by mělo naskočit především jedno jméno – PAIN OF SALVATION.
Sympatické na těchhle amerických pařanech však bylo zjištění, že namísto dalších (byť čím dál povedenějších) variací na švédské hybatele a další kapely podobného ražení, se parta kolem zpěváka a kytaristy Claye Withrowa postupně hrnula na vlastní píseček, až nám v roce 2013 přijela vyklopit oranžovou Tatrovku se jménem „Between The Madness“.
Ne snad, že by se všechny ty oblíbené kapely naráz ztratily, ale VANGOUGH se povedlo napsat vyloženě hitový materiál, jehož poslech a celkové vyznění mi dodnes evokuje zvláštní škatulku jakéhosi „dřevorubeckého progu“. Má na tom samozřejmě zásluhu i „domácí“ zvukové balení, ovšem zarputilost v kytarových riffech a méně pozlátka spolu s povedenou melodickou stránkou dělají z „Between The Madness“ hodně sexy záležitost. Tedy v případě, že akceptujete Withrowovo tlačení se do agresivní hlasové polohy, aniž by mu byla přirozená, což může některé posluchače dráždit.
„Warpaint“ tedy provázela velká očekávání autora těchto řádků, obzvláště když s s ním skupina dala poměrně načas. Ale bohužel, stejně jako u nedávno recenzovaných KINGCROW, přišlo spíše zklamání. Pokud půjdeme po příčinách, musíme se zase vrátit na začátek recenze, jako aktuálně největší inspirační zdroj teď však dosadíme DEADSOUL TRIBE (potažmo TOOL). Po úvodních zatěžkaných riffech „Morphine“ totiž nastoupí klidné brnkané sloky a vy máte pocit, jako by píseň napsal Devon Graves. Změní se to samozřejmě s refrénem, v němž už lze silový projev Withrowa jasně definovat, všechno se ale znovu vrací a opakuje. Ač to není vyloženě špatná skladba, i přes chvilkovou murmurovou pasáž určitě rozpačitý start.
Což o to, pokud by to byla záležitost jediné písně, citaci bez problémů omluvíme. Jenomže všechno pokračuje ve stejném duchu přes druhou „Dust“ až po závěrečnou „Black Rabbit“. Dojde samozřejmě i na občasné zrychlení (dosti nudná „The Suffering“), nesmí chybět pro současnou progmetalovou scénu naprosto povinná citace LEPROUS (tady v jinak povedené skladbě „Knell“, kterou však dle norského vzoru otráví do zblbnutí opakované sáhodlouhé „ooooo“ a „aaaaa“), a v rámci nastavených mantinelů najdeme i povedenější skladby se slušnou atmosférou („Gravity“ nebo „Till Nothing´s Left“). Zvláštní ale je, že staří VANGOUGH se na nás neusmějí ani z jedné položky alba.
Vývoj? Ano, dá se to tak říct. Správným směrem? Nemyslím si. A pokud ke zmíněné „neoriginalitě“ přihodíme zhoršený zvukový kabátek z domácího studia a pekelný virbl se zvukem tvrdě trestané krabice od Primalexu, můžeme „Warpaintu“ vystavit účet.
VANGOUGH bohužel nepokračovali ve vlastní cestě narýsované předchozím albem. Změnili sice inspirační zdroje, ale díky jasnému opisování a nepřesvědčivému zvukovému balení jsou jejich aktuální válečné barvy dosti mdlé.
1. Morphine
2. Dust
3. The Suffering
4. Gravity
5. Till Nothing's Left
6. Knell
7. Black Rabbit
Diskografie
Warpaint (2017) Living Madness (živé album) (2015) Between The Madness (2013) Acoustic Scars (2012) Kingdom Of Ruin (2011) Game On! (2010) Manikin Parade (2009)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.